Ačkoliv byla Kuala Lumpur naším prvním zastavením na cestě, město jsme zprvu vůbec neprozkoumali, protože jsme odlétli ihned na Borneo. Až poslední dva dny před odletem domů nám nabídli pohled na tuto vyspělou, rychlým tempem pulsující metropoli. Také to bylo místo pro oslavu mých narozenin. Ubytovali jsme se po příletu ze Sumatry v turistické ulici plné nočních barů, hotelů a hostelů v území nazývaném Golden Triangel. Místo se opravdu blyštilo zlatým třpytem. Byli jsme obklopeni mnohými mrakodrapy, luxusními automobily a všemožnými nákupními centry, které nesmí opomenout žádná významná metropole. Takže ani KL nebyla žádnou vyjímkou.
Pozdně večerní oslava narozenin nás vehnala do blízkého pubu, kde jsme bohužel platili snad nejdražží pivo na světě, ale chmelového moku zas nebylo tolik, aby jsme se z toho zhroutili. Stejná drahota platila i o jídle. Naštěstí jsme následující den zjistili, že není třeba pokoušet štěstí v předražených restauracích, kde se to hemžilo mnoha turisty a místními vykrášlenými lidmi. Stačilo si odskočit o ulici vedle a to už pro nás bylo opět staré dobré pochutnávání si na místních specialitách v původních cenách. Rádi jsme se opět vrhli vstřích plastovým židlím a zapadli tak ještě na poslední dva dny k talířům, kde nebylo třeba toliko počítat.
Samozřejmě jsme nechtěli opomenout návštěvu pyšně se tyčící dvojice mrakodrapů Petronas Twin Tower, svého času největší budovy světa. Cestu k Petronas lemovalo mnoho nových i starších mrakodrapů. Ačkoliv se mohu pyšnit dobrou orientací, v KL mi mrakodrapy nějak motaly hlavu. Nepoznáte totiž přesně, jestli jste již blízko nebo ne. Tyto velikáni orientaci zkreslují. Při chůzi mezi nimi mi ani Petronas nepřipadaly tak gigantické, Vše se mi to nějak slévalo. Trochu mě napadla myšlenka, kam to vše spěje. Staví se stále nové a nové mrakodrapy. Je to přehlídka marnosti a velkých peněz. Raději jsem se zaměřil na design a nápady architektů a podívaná to byla náramná.
Na Petronas jsme nakonec nevystoupali, ale mnoho turistů nám poradilo, ať si pohled na velikány užijeme z nedaleké televizní věže. Jelikož stojí na kopci, je z ní nádherný výhled na město. Tato věž je se svými cca 420 m čtvrtou nejvyšší na světě. Výhled byl opravdu impozantní. Až odtud bylo vidět, jak Petronas Tower neohroženě dominuje svou výškou a nadčasovým designem všem mrakodrapům okolo. Dokonce jsme za vstupenku mohli navštívit i malé zoo v blízkosti věže. Tolik plazů jsem za skly na jednom místě ještě neviděl. Bylo zajímavé vidět, co všechno jsme mohli při svých cestách džunglí potkat. Bylo mi ale zvířat trochu líto. Zvláště malých opic, které svým chováním dávali najevo, že skutečná džungle jim byla ukradena a pobyt v klecích jim ubral veškeropu přirozenost.
V KL jsem strávili dva dny a večerním taxi jsme se posunuli na asi 50 minut vzdálené mezinárodní letiště. Ještě jeden pohled na město, kde nám nasvětlené budovy Petronasu mávaly na pozdrav. Tím bylo naše 5-týdenní putování u konce.
Na závěr jsem si vypůjčil slova od Matthewa Mohlke, který napsal nádherný cestopis o dálkoplavci Martinu Strelovi. Ten v roce 2007 za 66 dní přeplaval celou Amazonku až k ústí Atlantiku. Neuvěřitelných 5268km mu přineslo zápis do Guinessovi knihy rekordů. Daleko silnější než zápis byl ale jistě pocit z každého jednotlivého dne na této nebezpečné řece.
" Proč tedy následujeme Martina na Amazonce? Odpověď zní prostě : Výprava je z 95 procent mizerie a z pěti extáze. Po třech týdnech neustálého pohybu v zemi daleko od domova se v duši člověka přihodí něco zvláštního. Zlomí se. Jako první příznak se jeví únava či nepříjemný pocit, možná i zčásti strach a trocha bezmoci. Osamělost. Pak se uvnitř něco pomalu změní. Staré vazby začnou ustupovat do pozadí a člověk se stává zcela přítomným. Zapomíná na všechny nesmysly, které mu tam doma v noci brání usnout. Nic z toho už nehraje roli. " - Matthew Molke.
Vůbec nechci srovnávat naše putování s tím, co museli zakusit Martin Strel se svým doprovodným týmem na nejobávanější řece světa.. Jedna věc však zůstává na cestách vždy podobná. Člověk si může alespoň na nějaký čas uvědomovat přítomnost. A to potom cítíte jak si uvnitř duše skotačí a děkuje Vám za to, že jste ji dovolili se nadechnout. Že jste to dovolili sami sobě.
