Z Argentiny do Brazílie

Poslední dny jsme pobývali na severu Argentiny. Město Salta, přezdívané La Linda (Kráska Salta), se stalo naší základnou na 6 dní. Podnikali jsme odtud výlety do okolních vesniček, městeček, krajiny a hor. Samotné město bylo hodně zajímavé. Zašli jsme se podívat do mnoha kostelů, procházeli se ulicemi, posedávali na náměstích a nasávali zvláštní atmosféru tohoto místa, které se od zbytku Argentiny tak liší.

Výlet a cesta do horského městečka Cachi byl také jedním z krásných zážitků v tomto regionu. Do Cachi, vzdáleného od Salty 170 km, jsem se táhli většinou po nezpevněných, ale malebných cestách. Projeli jsme úzkým kaňonem Quebrada de Escoipe, který nabízel spoustu krásných výhledů směrem nahoru a také spoustu zeleně. Následovalo stoupání po dramatické horské cestě zvané Cuesta del Obisco. Nezpevněnou horskou cestu musí neustále pod kontrolou udržovat buldozery. Silnici křižuje spoustu brodů. Stačí jen malý deštíček a cesty jsou zasypané kamením a nánosy bahna. Po 20 kilometrech jízdy serpentinami vzhůru, jsme se dostali do nejvyššího bodu Abry Piedry del Molino ve výšce 3347 metrů. Přes sedlo se valila mlha, a tak jsme moc krásných výhledů neviděli.

Nahoře v sedle jsem si všimnul, že z místního oprýskaného autobusu, sundávají ze střechy horská kola. Skupina šesti nadšenců si nechala vyvést kola do výšky 3347 metrů, aby si mohla užít následný 30 ti kilometrový sjezd.  Ze sedla jsme sjeli 500 výškových metrů. Mlha se rozpustila a před námi se rozprostřela nádherná horská krajina. Silnice vedla uprostřed náhorní plošiny plné kaktusů. V dáli vykukovaly zasněžené vrcholky šestitisícovek pohoří Nevado del Cachi.   Aleši tenhle nádherný sjezd si musíme jednou vyzkoušet J. Samotné městečko Cachi nás až tak moc neuchvátilo. V téhle oblasti jsme viděli městečka krásnější. Přišlo nám, že atmosféra města je tvořená uměla. Ale cesta do Cachi a zpět určitě stojí za podniknutí tohoto výletu.

Při toulkách saltskými ulicemi jsme také narazili na 2 Čechy (Libora a Davida), se kterými jsme večer popili pivko na náměstí Plaza 9 de Julio. Chlapy měli podobnou cestu po Argentině, ale dále pak pokračovali do Bolívie a Peru, odkud se vracejí do Brazílie a Ria de Janeira. Návrat do Brazílie jsme pomalu začali chystat i my. Rozloučili jsme se s Danielem a jeho manželkou, majiteli hostelu La Casa Linda a taxíkem zamířili na letiště. Saltské letiště je malé, ale moderní. Jedno z nejkrásnějších letišť jaké jsme na cestách s Léňou viděli. Let do Puerto Iguacu trval necelé 2 hodiny. Autobusem bychom to jeli více než 30 hodin, a tak jsme za nabídku výhodných letenek byli moc rádi.

Na letišti v Puerto Iguacu jsme si objednali taxíka a zamířili na hranici, zpět do Brazílie. V duchu jsme se loučili s Argentinou, vzpomínali na výborná vína a obrovské steaky. Loučili jsme se s lidmi, kteří byli přátelští a velmi pozorní. Nikdy nezapomenu na to, jak se k nám mile chovali, když viděli, že cestujeme s dítětem. Líbilo se mi, jak nás pouštěli ve frontách dopředu. V supermarketu kvůli nám dokonce otevřeli novou kasu, abychom s Kryštůfkem nemuseli dlouho čekat. Nejvíc se mi ale líbilo, jak lidé vystřelovali ze sedaček, když jsme nastupovali do metra, autobusu, anebo čekali na zastávce autobusu. Spousta lidí by se u nás mělo zamyslet nad tím, jací jsme sobečtí a hlavně nevšímavý. A to nejen k ženám s dětmi, starým lidem, postiženým, ale hlavně jako člověk k člověku. A proto mám rád Latinskou Ameriku, kde tyhle důležité aspekty ze společnosti ještě nevymizeli.

Hraniční přechody jsme projeli bez problémů a milá paní taxikářka za nás vyřídila všechny formality. S Léňou jsme se shodli na tom, že se vlastně vracíme domů. V Argentině se nám líbilo, ale Brazílie je naším opravdovým druhým domovem. Milujeme místní klima, přírodu, kuchyni i lidi. Po vyschlém severu Argentiny nás vítá zelená džungle s jejími pachy a zvuky.

Po měsíci se vracím do hostelu Paudimar Campestre. Lenka se sem vrací po 6 ti letech. Jezdím sem i se skupinami. Hostel obklopuje zahrada se spoustou tropické zeleně. Při horkých a slunečných dnech se můžete smočit v bazénu, dát si studené pivo nebo caipirinhu na baru. Výborně tu vaří a na Brazílii je tu poměrně levně. Brazilská strana vodopádů se nachází jen 5 km od hostelu a argentinská strana 30 km. To samozřejmě přitahuje turisty z celého světa, i když v posledních letech ubyli turisté z Evropy. Převládají domácí turisté z Brazílie, což také o něčem svědčí. Zatímco v Evropě životní úroveň mnoha lidí klesá, tady v Brazílii stoupá. Mnoho lidi z brazilské střední vrstvy si může dnes dovolit cestovat. Před šesti lety jsme Brazilce v hostelsech potkávali jen velmi málo, dnes převládají.

Do Foz do Iguacu jsme si přijeli odpočinout a načerpat síly před tím, než do Ria de Janeira dorazí další účastníci zájezdu. Klidné a krásné místo je také příhodné k oslavě Kryštůfkovo narozenin. Včera jsme tedy slavili první rok jeho života. Den předtím jsme s Léňou připravovali dort. Neměli jsme s sebou žádnou formu (ta se do krosny opravdu nevešla J  ), a tak jsme použili vydlabaný ananas. Do něj jsme postupně vkládali vrstvy smetany, piškotů, banánů a samotného ananasu, vrstvy jsme zasypávali kakaem. Ananasový dort jsme nechali do rána zatuhnout. Nevědomky jsme s Lenkou připravili jeden z nejchutnějších dortů, jaký jsme kdy jedli. Dort chutnal i Kryštůfkovi.

Dnes ve 12 hod. odjíždíme z Iguacu do Ria. Čeká nás zatím nejdelší autobusový přejezd. Pojedeme 23 hodin. Zítra se ubytujeme v hotelu Atlantis Copacabana, kde budeme čekat na večerní přílet skupiny. Lenka s Kryštůfkem se mnou tentokrát zůstanou v Rio de Janeiro. Zatímco já, budu doprovázet skupinu po Ježíši a Cukrové homoli, oni dva si budou užívat sluníčka a pláže Ipanema. Po 3 nocích v Riu letím zpět na Iguacu a pak na ostrov Ilha Grande, kde budeme společně trávit celý týden.

Tak mi držte palce, aby i v další skupině byli jen samí fajnoví lidé